Závod "Statečné psí srdce"
V sobotu 11.2. jsem se s paničkou a ještě s dvěma psími kamarády (NO) a jejich paničkami vypravili na noční policejní závod . Hned od rána jsme měly pech, paničce se nepodařilo nastartovat auto, ono totiž od rána mrzlo až praštilo. Ani to nám však v naší výpravě nezabránilo. Kamarádi pro nás přijeli k nám domů, naložili nás a vyrazili jsme. Na místo, kde se konal závod, naše parta dorazila kolem 13hodiny. Závod začal ve 14hodin nástupem. Vylosovaly jsme si startovní číslo 10.
Nejdřív se měla předvést panička a já jsem se jen v leže měla dívat. No musím říct, že panička se opravdu předvedla. Střelba ze vzduchovky v leže, panička se netrefila ani jednou, trochu to vylepšila, když při hodu granátem se ze tří hodů alespoň jednou trefila.
Já jsem to taky pokazila, byla mi zima i přes to, že mi panička dala vestu. Ale vesta nehřeje na břiše a při paničky snaze se trefit do terčíku, jsem měla pocit, že už ležím dost dlouho na tom studeným a sedla jsem si.
Po těchto dvou disciplínách jsme čekaly až bude úplná tma. Zima byla čím dál větší.
Po 18 hodině pořadatelé usoudili, že už větší tma nebude a může se začít. Začalo se, rozsvítili na kousku cesty louče. Nastoupili první závodníci. Dočkaly jsme se, přišla řada na nás, obě jsme byly nervózní a ještě velké překvapení, protože při výslechu jsem ležela od diváků asi dva metry,to se mi ještě nestalo a panička se dohadovala s tím lumpem jako by nic. Vedle mne stál pan rozhodčí a se shora na mě svítil baterkou, co já dělám a jak se soustředím na paničku a toho lumpa. Potom co panička lumpovi řekla, že se má otočit a jít, tak on vyšel mezi ty louče a my s paničkou za ním.Představte si, že nám asi po pěti krocích začal utíkat mezi ty louče a já ho měla zadržet. Tak jsem vyběhla, ale co to, on neměl rukáv a obě ruce si schoval na prsa. No co já s tím, když ho nemám za co chytit, tak jsem ho aspoň pěkně vyštěkala.Nevěděla jsem, že ho můžu kousnout i jinam.
Na další disciplíny jsme vyrazily do lesa. Tady jsem měla vyštěkat lumpa na revíru (no na revíru), on byl vlastně schovaný v hustém křoví. To jsme s paničkou trénovaly, ale za světla. No na revír jsem vyběhla „někam,“ ale lumpa jsem nenašla.
A šly jsme lesem dál, před každou disciplínou stál většinou nějaký kus před panem rozhodčím pomocník, a když jsme k nim docházely tak křičel: „ Já jsem ten hodný“. Když tam nebyl pomocník, volal to na nás pan rozhodčí sám.
Další disciplína při té cestě lesem bylo přepadení. A opravdu: u pana rozhodčího jsme odevzdaly bodovací kartu a pokračovaly tou lesní cestou, obě jsme s paničkou čekaly, co se bude dít.A pak to přišlo. Najednou se na nás z křoví vyřítil nějaký člověk, tak jsem ho šla kousnout, bylo to dobře, paničku bych ochránila,moc mě za tento zákrok pochválila, říkala: "Ty jsi moje strašně šikovná holčička.“ Byla jsem na to patřičně hrdá. A naše cesta lesem pokračovala. Přišly jsme k takovému opravdu strmému kopci, musela jsem jít co nejpomaleji, abych paničku z toho kopce nestáhla dolů, přeci jen chodí po dvou a ne po čtyřech jako já. Za tímto kopcem na nás čekala poslední disciplína a to zadržení, ale lidičky ze tmy do světla a asi na dvě stě metrů. Panička mě povzbudila, já vyrazila a panička za mnou. No a co si myslíte, běžím za tím lumpem a on mi ty ruce zase schoval a já nevěděla kam ho hryznout, v tom přibíhala panička, ten lump dal v běhu, ruce volně a já jsem si kousla, ale podle pana rozhodčího už to bylo pozdě.
I tak mě panička moc pochválila, protože jsem se opravdu snažila, vždyť jsem tohle všechno dělala úplně poprvé ve tmě a ještě v tak velkém mrazu. Prý bylo -25 stupňů. Musím říct, že se nám to oběma líbilo. Panička říkala:" Natrénujeme" a příští rok zase vyrazíme, protože už budeme vědět, co se bude dít a na co se máme připravovat. Domů jsme dorazily kolem druhé hodiny ráno, obě pěkně zmrzlé a utahané, ale s pocitem hezky prožitého dne s fajn partou.
Jana Králová